Konference alternativních škol Frýdek-Místek

Autor: Dodo

Každé jiné úterý bych šla normálně do školy, ale toto ne. Tento den jsem zamířila s taškou v ruce a batohem na zádech směr Hlavní nádraží. Jela jsem totiž s pár spolužáky na výlet. Neměl to být ale obyčejný výlet, jeli jsme totiž přestavit naší školu až do dálného Slezska. Byla jsem poměrně nervózní, jelikož jsem nevěděla, jak vše bude probíhat. 

Na Hlaváku jsem si sedla na tašku, tiše pozorovala hektické dění kolem a čekala, až dorazí ostatní. Když dorazili, šli jsme k vlaku a nastala první komplikace.

-

Dvěma studentům přišla zpráva, že se pro jeden přestupek z minulého půlroku nesmí účasnit. Jeden poslechl a druhý s námi probíhal, že nevidí v tomto zákazu smysl, což upřímně neviděl nikdo z nás. Ale cesta proběhla, až na zpoždění vlaku, bez komplikací. Jeli jsme v pohodlném vlaku společnosti Regiojet, kde se stále míhali stewardi, aby obratně vyhověli požadavkům klientů. Bylo to tam pohodlné. 

Zatímco jsem sledovala ubíhající krajinu, krásnou českou přírodu v západu slunce, přemýšlela jsem, jaké to asi na konferenci bude a hlodal ve mně přirozeně i nějaký strach. Jak zvládnu noc? Se spaním mám problémy od mala. 

Do Frýdku Místku jsme přijeli někdy v půl sedmé a já ihned dostala euforii z jevu, který se v Praze tak často nevidí. Řeč je o sněhu, který padal v neuvěřitelných chumlech vloček. 

Bylo to tajemné a já musela doslova skákat do vzduchu, jelikož sníh je tak moc dynamický. Dynamický, jako jsem někde ve skrytu duše já. Když se do padajícího sněhu díváte, máte pocit, že skáčete do hyperprostoru tak, jak je to zobrazeno ve filmech Star Wars. 

Potkali jsme se s Filipem Šimečkem, čili průvodcem, který s námi bude spát ve škole. Ten nás tam tedy dovedl. Šli jsme zadní brankou a z toho důvodu jsme si dělali srandu ze stále všeobecné podřadnosti, která náleží většině alternativních škol. 

Budova byla prostorná a mě zaujalo, že třídy a ročníky jsou pojmenovány podle hor a kopců v okolí.

„Když jsem sem nastoupil, myslel jsem si, že budeme každý den chodit někam na výšlapy.“ svěřoval se nám se smíchem Filip.

Když jsem se ho ptala, jak se mu tato práce líbí, odpověděl:

„Myslím, že lze bez nadsázky použít pojem „dream job“. Je to práce, která dává smysl, tím pádem člověka nevyčerpává, ale naopak naplňuje.“

Filip zde působí od roku 2019 a za tu dobu se stihl projevit jeho podnikavý a kreativní duch.

„Jak už si možná mnozí kolegové v Praze i jinde všimli, mám občas tendenci pouštět se do společných projektů s potenciálem nadregionálního přesahu. A jedním z těch projektů byla i konference, kde by se potkali průvodci i děti a vzájemně sdíleli praxi. Podotýkám ale, že iniciativa se postupně víc a víc přesouvala do rukou dětí.“

Projekt začal vytvořením pracovních skupin na shromáždění a následným návrhem plakátu. Ze všech pozvaných Scio škol jsme ovšem dorazili jen my a tak Filip musel obohatit program i o školy jiného typu.

Postupně jsme viděli i další učebny. Dle pár spolužáků působily poněkud vybydleně, ale mně to tak ani nepřišlo. V jedné z učeben bylo třeba i malé akvárium a všude byli výtvory děti různých věkových kategorií. Po stěnách viseli motýlci, různé plány a hesla. 

Někteří se možná báli, že pod dospělým dohledem bude svoboda menší, ale nakonec si myslím, že jsme si to všichni užili díváním se na filmy, diskutováním a hraním deskových her. Všichni jsme šli spát opravdu pozdě a moje čtyři hodiny spánku, byly proti ostatním úplný luxus. 

Krom noční epizody s ranní uklízečkou, která si až moc potrpěla na brzké ranní vstávání, mě první lidi vyrušili už v sedm hodin ráno, kdy začaly docházet děti do ranní družiny a do průvodcovny, kde jsem si ustlala já, také začali chodit lidé. Jeden hyperaktivní chlapeček začal běhat po chodbě a asi měl utkvělou představu toho, že je siréna, takže ja spánek už nebyl ani čas, ani podmínky a od půl desáté začala konference. 

V odhadování počtu lidí nejsem dobrá, ale celá jedna místnost byla zaplněná.  

Jako první se nám představily dvě holčičky z místní Scio školy, které jednak moderovaly, jednak nám vyprávěly o tom, co v jejich učebním programu znamenají galaktiky, výchovy a tak dále. V popisu jsem našla velkou paralelu mezi těmito termíny a našimi ateliéry a kurzy, což jsou zase naše učební jednotky. Dále tam byl student vysoké školy Martin, který tam byl na praxi a popsal nám, v čem hodnotí Scio školu pozitivněji, než Waldorf a co se mu líbí na výuce češtiny ve ScioŠkole. 

Pak následovala přestávka. Děti si vybalily sběratelské karty Magic, se kterými na koberci zaujatě hrály. Jak je vidno, společenské hry nejsou oblíbené jenom v naší škole. Já jsem si mezitím popovídala s Martinem a jej moc nadchlo to, že umím kreslit oběma rukama a vůbec i mé ostatní aktivity. Taky mi řekl, že mě poznal, že jsem byla u Duška v pořadu „Přicházíme v míru“. Z toho jsem samozřejmě měla radost.

Pak jsme na přednášku nastoupili my. Přesněji řečeno, já a spolužák Pavel. Byla jsem unavená, ale prý to na mně nebylo vidět. 

Filip náš, potažmo můj výstup, zhodnotil jako „něco mezi TEDem a Na stojáka“, což mě potěšilo, jelikož přesně tak chci působit. 

Během přestávky jsem vyzpovídala dvě dívky, jak se jim tu líbí.

Ta první, malá, ale energická, bystrá a upovídaná blondýnka klasickou školu nezažila vůbec, takže nemá srovnání, ale ta druhá tradiční systém zažila a řekla mi, že podle ní je to taky lepší. 

Po přestávce přišla na řadu paní, která povídala o své stáži v americké svobodné škole Sudbury. Touto zahraniční institucí se nechala inspirovat při založení Sudbury školy Hrádeček. 

Po ní nám svoji školu představili lidi z Montessori školy a řekli nám, jak to u nich chodí. Vysvětlili nám, co to znamenají pojmy jako Möbelkinder a Erdkinder. Do sešitu jsem si poznamenala, že si budu muset v budoucnu něco od paní Montessori přečíst.

Také mi přišlo zajímavé, když vyprávěli o tom, jak se jejich studenti učí zodpovědnosti na školním pozemku, respektive louce, kde se zdokonalují v hospodaření. Nejdříve jsem si říkala, že přeci ne všichni chtějí být zemědělci, ale pak jsem pochopila, že i toto je nástroj fúzního učení. Všechno souvisí se vším. 

Konec přišel úplně překvapivý a originální; přišli totiž studenti pohovořit o svém úplně klasickém státním gymplu. Bylo to moc hezké zakončení, které všem přítomným jako by mělo připomenout, že i klasické školy mohou mít zajímavé projekty, když jsou tam aktivní učitelé a inovativní žáci.  

A po slovu nakonec nezbylo nic jiného, než se se všemi rozloučit a vydat se směrem nádraží.