Návštěva ScioŠkoly v Olomouci

Návštěva ScioŠkoly v Olomouci


V rámci mého projektu, zaměřeného na pedagogiku, jsem se rozhodla 23.5. navštívit ScioŠkolu v Olomouci.  
Po velmi brzkém vstávání a  dvouhodinové jízdě Regio Jetem  jsem v osm hodin ráno dorazila do Olomouce na hlavní nádraží. Poté jsem si koupila lístek na tramvaj a zamířila jsem čtyřkou do centra. Bylo to zvláštní míjela jsem krásné staré domy, všude byl klid, nikdo nikam nespěchal, ocitla jsem se najednou na takovém pohodovém místě (narozdíl od Prahy).


Tramvaj mě vysadila kousek od Horního náměstí, místa, kde by se ScioŠkola měla nacházet. Po chvilce hledání (mnoho scioškol má tu schopnost se vždycky dobře schovat v nějaké větší budově, extrém je ScioŠkola na Praze 13 :-D) jsem nakonec našla ty správné dveře, za kterými jsem ve druhém patře objevila ScioŠkolu. Když jsem otevřela dveře objevil se přede mnou prostor, který hned napovídal o tom, že jsem ve ScioŠkole. Stěny byly barevné a kolem mě proběhla skupinka malých dětí. Chvíli jsem přešlapoval na místě a hledala číslo na Lukáše, zástupce ředitele, se kterým jsem se měla sejít. Nebral mi to. Rozhodla jsem se oslovit skupinku holčiček, moho jim být tak dvanáct. Na otázku, kde je Lukáš, mi hbitě odpověděly, že tady ne, a že ho najdu v druhé budově. Super, pomyslela jsem si, už teď jdu pozdě.
Najednou se odněkud vynořila mladá slečna, později se mi představila jako Anička, která má Scioškole na starosti družinu. Hned se mi nabídla, že když chvíli počkám, doprovodí mě do druhé budovy, která se nacházel asi 5 min daleko.


Po cestě s Aničkou nejvíce narážíme na téma ScioŠkoly, kdy jako nejvíce zásadní vnímá otevřenou komunikaci, věc která ji v minulé práci chyběla, a která ji zde velmi příjemně překvapila.


Jen taková malá vsuvka. U vchodu do druhé budovy ScioŠkoly, jsme potkali staříka, který mě zaskočil větou ,,Dobré ráno slečinky, ať se vám dneska všechno daři.´´
Tohle by vám ráno v Praze nikdo neřekl.


Opět jsme vystoupaly do druhého patra a ocitly jsme se v chodbě, která měla jednu stranu prosklenou, takže poskytovala výhled do dvora a na druhé straně se nacházely dveře do jednotlivých tříd. Chvíli jsme šly po chodbě, až se Anička zastavila a otevřela jedny dveře. Byla to  malá útulná místnost, kde bylo asi devět dětí a Lukáš, který zrovna vysvětloval, co se bude dít. Když nás uviděl, rozzářil se a se slovy, že mě v první budově nenašel, se mi představil a omlouvil zároveň.


Čtvrtek je v Olomouci projektový den. V této třídě probíhal projekt, který se týkal her. Plán byl nejdříve zahrát si scénku, která se týkala závislosti na počítačových a mobilních her, vést chvíli diskuzi, a potom naprogramovat vlastní hru. Průvodce, který měl tento ateliér na starosti dělal v ten den státnice, takže za něj zaskakoval Lukáš. Ve scénce se objevily tři postavy tzv. pařmen, jeho táta a jeho kamarád. Pařmen měl za úkol nejdříve deset minut hrát hru na mobilu a po deseti minutách přišel k němu domů jeho kamarád, který měl za úkol dostat pařmena ven. Ostatní byli pozorovatelé, kteří si vše zapisovali. Celá scénka se odehrála celkem čtyřikrát, aby se děti v jednotlivých rolích prostřidaly.
Čekat vždy deset minut bylo pro děti postupem času pro děti náročné a přestávaly dávat pozor, ale Lukáš je vždy trpělivě dokázal vrátit zpět. Nakonec přišla reflexe, kde si děti sdílely, jejich poznatky o jednotlivých postavách. Odpoutat pařmena od hry se povedlo pouze jednou.

Následovala přestávka, po které jsme se s Lukášem vydali zpět do první budovy ScioŠkoly na Horní náměstí. Začal náš rozhovor, který se potom s malými přestávkami protáhl na dvě hodiny. Moje první byla otázka: ,,Proč? Proč někdo chce dělat průvodce, práci, která je podle mě ještě náročnější, než učitel na tradiční škole?´´
Lukáš v tom měl jasno. Ve své práci vidí smysl. Věří, že z dětí na Scioškole, po malých krůčcích vychovává osobnosti, lidi, s jasnou představou, kdo jsou, a jaké jsou jejich silné a slabé stránky.
V minulosti učil na Waldorfu, a poté nějakou dobu pracoval s domškoláky. Začít pracovat na Scioškole bral jednak, jako další posun v jeho kariéře, ale zároveň to byla (a stále ještě je) výzva, založit a vést něco jako Scioškola na drsné Moravě.


Přišli jsme zpět do první budovy, a zamířili do jídelny. Celá škola je hodně propojená a celkově zde místnosti nejsou příliš rozdělené. To celé na jednu stranu působí krásně, zároveň to má i tu nevýhodu, že se zde hodné rozléhá hluk.


Pokračovali jsme k další otázce, a to co je nejdůležitější pro práci s dětmi na?  Komunikace. I já sama to vnímám, jako velký rozdíl oproti tradičním školám. S dětmi ve ScioŠkole průvodci komunikují co nejvíc otevřeně a upřímně. Při diskuzích poslouchají jejich názory a snaží je brát v potaz. Když průvodci chtějí zavést nějaké opatření, kladou velký důraz na to, aby dětem vysvětlili proč je to podle nich potřeba.
Další důležitá schopnost průvodce je určitě trpělivost. Ať už při diskuzích, tak při samotném učení, kdy je občas náročné děti zaujmout...  
Věk je stále jenom číslo a i dospělí lidé dělají chyby a je důležité je přiznat. Děti se potřebují naučit pracovat s chybou, protože je nedílnou součástí života a tak by průvodci v tomto měli jít příkladem a vždy ji přiznat.
Celkově je práce průvodce ve ScioŠkole sakra těžká. Průvodci se musí neustále vzdělávat, přizpůsobovat, čelit nejrůznějším nepředvídatelným výzvám a hlavně dbát o svoji duševní hygienu, protože jinak hrozí velké riziko, že vyhoří. Tak vy co to čtete si dávejte pozor.

Krátce před polednem jsme opustili jídelnu a zamířili jsme do velké místnosti, kde se konalo dobrovolné shromáždění pro všechny děti a průvodce. Všichni účastníci si sedli do kruhu, do pomyslného čela před tabulí s tématy k diskuzi si sedl Lukáš. Po chvilce čekání udeřil paličkou do bubínku a shromáždění začalo. Probíhaly diskuze konstruktivní více i méně. Aktivita jednotlivých studentů byla různorodá, někteří seděli potichu a poslouchali, jiní se naopak hlásily. To co mě fascinovalo nejvíce byla aktivita nejmenších dětí, myslím že to byla 1. nebo 2. třída. Oni braly shromáždění velmi důležitě, hlásily se a diskutovaly, což zkrátka na jiné základní škole jen tak neuvidíte. Je pravda, že ne všechny starší děti to dokázaly ocenit a občas vyrušovaly,  ale i tak se nakonec vždy podařilo dojít ke shodě.


Hodně lidí se ptá co znás jednou bude. Co bude z těch co prošli ScioŠkolou. Nevím. Nechodím na Střední ScioŠkolu jen kvůli mauritě, stejně tak jako děti nechodí na základní ScioŠkolu jen kvůli přípravě na střední.


Jedním jsem si ale jistá už teď. ScioŠkolám se daří děti a studenty vést k tomu, aby měly vlastní názor, nebály se ho říct a klidně s vámi o něm i hodiny diskutovat. A tohle vás na jiný škole nenaučí.


Mějte se hezky

Domča

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Úterý 30. 4.

Pondělí 29.4. aneb Jak po přijímačkách?